Tomáš Strašil

Violoncellista

Tomáš Strašil se narodil 15. ledna 1971 v Praze. Už od raného dětství projevoval hudební nadání; v pěti letech se začal věnovat hře na violoncello, nejprve na LŠU Voršilská u prof. J. Pražáka, později na konzervatoři v Praze ve třídě prof. JUDr. P. Sádlo. Ve studiích pokračoval na pražské AMU pod vedením doc. R. Lojdy. Během posledního ročníku konzervatoře
působil jako tutti hráč v Brucknerorchestru v Linci. Po přijetí na AMU (1991) absolvoval během studia řadu kurzů u osobností, jako jsou: A. Ariscuren, M. Roche, P. Wiespelway, A. May, F. Smetana, E. Rattay, J. Chuchro a další. Je držitelem čestných uznání ze soutěží o cenu Beethovenova Hradce a finalistou soutěže Prix Mercury – Semmering 1994.

V letech 1994 - 2000 působil jako koncertní mistr Sukova komorního orchestru. Ve spolupráci s Josefem Sukem a SKO natočil své debutové CD s violoncellovým koncertem C Dur Josefa Haydna. Jako sólista i komorní hráč začal brzy vystupovat na stěžejních festivalech a spolupracoval s významnými českými i zahraničními orchestry.

Tomáš Strašil se soustavně věnuje nejen sólové, ale také komorní hře. S příchodem nového tisíciletí opustil svůj post na místě koncertního mistra SKO a věnuje se plně sólové, komorní a pedagogické činnosti; od roku 2000 předává své zkušenosti mladým violoncellistům jako profesor violoncellové hry na Konzervatoři v Praze. V roce 2002 sestavil malý komorní orchestr Camerata Bohemica, kde zastává funkci stálého sólisty a uměleckého vedoucího. Je častým hostem nahrávacích studií a lektorem domácích i mezinárodních kurzů. Od roku 2003 vyučuje také na Pedagogické fakultě UK a od roku 2012 též na pražské AMU.

Violoncellista Tomáš Strašil hraje střídavě na nástroje signované: "Pietro Zanetto di Brescia 1686" a "Andreas Carolus Leeb fecit Viennae 1818 No. 3", jako barokní používá nástroj českého anonyma z 18. stol. a moderní hudbu provozuje na nová violoncella mistra Radka Herouta(2003 a 2007).

Jaké bylo Vaše první setkání se soutěží Concertino Praga?

Existenci té soutěže jsem vnímal odmalička, už od klukovských let jsem si velmi vážil toho, že takové klání u nás doma máme, rád jsem sledoval výsledky, a i když mě aktivní účast v soutěži minula, na přípravě některých soutěžních výkonů jsem se později již jako pedagog s chutí podílel a fandil všem, kteří do toho šli.

Jaký druh hudby máte osobně nejraději?

Samozřejmě miluji vážnou hudbu, proto se jí také profesionálně věnuji, mými  oblíbenými autory jsou Dvořák, Brahms, Schubert, Bach,  ale i například Luboš Sluka, Bohuslav Martinů, Josef Suk. Čím víc autorů vyjmenuji, tím více křivdím těm, které jsem označit nestihl.

Jak obecně pohlížíte na umělecké soutěže a na objektivitu měření výkonů?

Proto je porotců vždy více, aby závěr poroty byl co nejobjektivnější. V hudbě není možné měřit, kdo výš, kdo dál a ani kdo rychleji není důležité jako třeba na běžecké dráze. Jde o cit, frázování, intonaci, technické dovednosti. V mnohém se může hodnocení jednotlivých  porotců rozejít. Přesvědčivé  výkony ale většinou podle mých zkušeností  porota označí ve shodě s minimálním bodovým rozptylem. 

Co si myslíte o anonymním způsobu hodnocení nahrávek ve srovnání s hodnocením živých vystoupení?

Myslím, že je to dobrý způsob. Takto se odehrávají například první kola mnoha významných světových soutěží. Velmi objektivní metoda.

V čem podle Vás spočívá největší přínos hudebních soutěží pro mladé muzikanty?

Je to silná motivace, inspirace pro výběr a osvojování si nového repertoáru, možnost kolegiálního setkávání se stejně zaměřenými vrstevníky i s profesionální elitou v oboru, navázání přátelství, získání zkušeností a poznání pro další osobní rozvoj a umělecký růst, objektivní zhodnocení vlastních možností. Jakkoli soutěže nejsou jistě pro každého a nemohou být jediným měřítkem kvality mladého hudebníka, jejich přínos pro ty, kteří se rozhodnou soutěžit, je nesporný.

Sledujte nás

Další osobnosti